Bronzová socha
1 / 2
Zima
1
"Kruci!" No konečně! Má japonská kára se šnečím tempem vyplazila z parkoviště a rozjela se do strmého svahu. Nějakému chytrákovi ta skluzavka určitě vynesla pěkných pár milionů. Byla jsem pěkně vytočená. Bouchala jsem pěstmi do volantu, který se třásl, a nadávala na to proklaté počasí, na silničáře, kteří odhrnují sníh vždycky příliš pozdě, na lumpy v politice, kteří celou tu bandu řídili. A pak samozřejmě na toho idiota, který se nechal chytit kriminálkou, takže jsem v neděli ráno musela z postele. A na tu zatracenou zimu. "Tupci!" Dokonce i mé kletby byly proti mně. Hned se srážely do páry, která mrzla na předním okně. Topení nepomáhalo. Jenom bezzubě vrčelo. Pokoušela jsem se okno zevnitř utřít svými černými vlněnými rukavicemi. Samozřejmě se hned zase pokrylo ledem. "Sakrasakrasakrasakra!" Z hlubin mých vzpomínek se vynořilo tiché šeptání: "Ale Stello! Neměla bys tak nadávat. To je neženské!" To říkavala máma. Na silnici nebyl velký provoz. Bodejť! Nikdo není tak hloupý, aby se v takovém počasí odvážil před dveře domu - kromě mě. Na kraji silnice se vršily větrem bičované závěje, které byly vyšší než moje auto. Byly špinavé a zely v nich díry jako ve zpustlých hradech kdovíkde. Rozlámané a zvětralé stěny, které po sobě zanechaly odklízecí vozy. Buďto sněžilo jako blázen, nebo vládl arktický mráz. Takové to bylo v posledních týdnech. Zatraceně, pořád vězím na této ledové kře. Už dávno jsem měla zmizet. Na Kanáry. Nebo na Floridu. Za sluncem, pískem a opálenými muži. ...