Co to máš zase na sobě?

"Moje dcery mi dokážou v milisekundě zkazit náladu," říká žena, jejímž dcerám je okolo třiceti. Jiná žena mi vypráví: "Někdy telefonuji s mámou a všechno je v pohodě, ale pak najednou řekne něco, co mě tak vytočí, že prostě zavěsím. Později nemůžu uvěřit tomu, že jsem to udělala. Nikomu jinému bych nezavěsila." Ale slýchávám i postřehy jako: "Nikdo mě nedokáže tak podpořit a povzbudit jako moje matka. Vždycky je na mé straně." A od matky dospělé dcery: "Mám obrovské štěstí, že jsme si s dcerou tak blízké, tím víc, že jsem se svojí matkou tak blízký vztah neměla. Velmi si toho cením." Matky a dcery mají za sebou dlouhou historii – v případě dcery celý život – která obsahuje celý život rozhovorů. Mohou se smát stejným vtipům, mluvit stejným tempem a přesně vědět, co ta druhámyslí, jakmile vysloví jedno nebo dvě slova.

Sdílení tohoto konverzačního vesmíru může přinášet velké potěšení. Pokud ale jiné stránky řeči té druhé lezou na nervy, obě jsou si jich také velmi dobře vědomy. Je to jako poslouchat rádiověčně naladěné na stejnou stanici, obě vědí, co přijde, když uslyší jistý druh poznámky, známý tón hlasu, určitý rytmus. Pokud jedna předpokládá, že po té poznámce, rytmu, přijde něco, co se jí nebude líbit, rozčílí se už předem. Rozhovor může být najednou velmi napjatý nebo se rovnou změní v hádku – stejnou hádku jako již mnohokrát předtím. To špatné rozhlasové drama už je obě dvě unavuje, ale nemají tu moc ani se pokusit přeladit stanici – ladicí knoflík je navždy zaseknutý.

"Matka mi prošlapala cestu a já tu cestu prošlapávám dál pro svoji dceru" .... napsala v úvodu knihy skvělá herečka Květa Fialová.

Preklad: Šárka Tomancová