Nová básnická sbírka Hany Karoliny Kobulejové je příjemnou, třpytivou a filozofickou souhrou, která je plná slunce a přírodních krás, kde mezi slovy vane provensálský mistral, šumí vodopády, objevuje se polární záře, pohupuje se plachetnice v letní bóře, vzniká planetárium v cenotech a keporkaci připlouvají k Perlovým ostrovům. Jedním z hlavních inspiračních zdrojů básnířky je cestování ve své skutečné i imaginární podstatě, ať se jedná o horké břehy řeky Limpopo nebo fantastická zátiší pralesu Mionší, neboť již pouhé pomyšlení na ně podněcuje ducha a vybízí k rozletu, posunu v čase i prostoru, k transcendenci. Zároveň autorka hledí do svého těla, fyziologických i nadhmotných pochodů v něm. Symboliky vesmíru se dotýká tak blízce, že ji chápe jako součást lidské aury, která s nejniternějšími ději vytváří skutečnou harmonii. Stačí si navléct náramek z paprsků a teplo hned zalije duši. Vše je úplné až díky blízkosti muže a ženy či motýla a květiny – jsou tak odlišní, přesto existují v dokonalém souznění, ať je povaha jejich vztahu určována zákonitostmi přírody, nebo nezbadatelnými pravidly empatie, která neustále fascinuje.