Román Ladislava Fukse
Pan Theodor Mundstock byl už na první pohled zvláštní a hned vyvolal pozoruhodný ohlas. Byl oceňován jako mimořádný literární čin. Zájem nevyvolávalo samo téma - próza se přece vracela dvacet let zpátky do let války a okupace a pokračovala v řadě svědectví a dramatických vyprávění, někdy psaných i se smyslem pro komiku a ironii dějin. Ani se nevymykalo její prostředí a příběh; byly sice magické, odehrávaly se ve starobylých pražských ulicích a týkaly se tragédie Židů, jež se začínala hrůzně naplňovat. Zrovna probíhaly transporty do koncentračních táborů a šířil se strach. Co však hlavně upoutalo pozornost, to byla originalita autorova životního názoru a způsob vyprávění. Až podivně působí titulní postava nenápadného, čestného, pasivního úředníka, lpícího na lidské důstojnosti a dobrotě a hledajícího postup, jak se ubránit a uniknout před blížícími se zlými hrozbami.
Osobitá je vypravěčova perspektiva, takže četba provokuje nejistotu, nakolik je realita absurdní a temná, nebo banální a obyčejná, a zvědavost, jestli je příběh bláhový a groteskní, nebo smutný. Ani nevíme, jestli román myslí na tísnivý obraz doby, anebo na docela osobní autorovu úzkost. Právě ze sugestivní tajuplnosti se rodila autorova sláva zasahující nejenom českou kulturu. Hned následovaly překlady do mnoha jazyků a Pan Theodor Mundstock se tak obracel k těm, kdo se trápili tragédií holokaustu a existenční nejistotou soudobého člověka. Touto prózou začínala Fuksová dráha spisovatele, jež pak přinesla ještě další temné a bizarní příběhy a skládala přeludný obraz konce minulého století.
