Pro druhou sbírku Libora Staňka II. je charakteristický silný koncept zakořeněný v autorově přirozeném prostředí, který zároveň vstupuje do básní jako významotvorný pilíř. Během tvorby dochází k site-specific performanci a výstupem je kniha, která nesestává pouze z textu - její součástí je celá tvůrčí situace. Podstatná je myšlenka, prostředí a akt psaní, samotné abstraktně minimalistické texty, vynalézavá typografie (Juraj Horváth) a v konečném důsledku čtenář, jemuž se dílo otevírá ve více rozměrech, než je u běžné básnické sbírky zvykem. Obraz skutečnosti se tak do Staňkových básní nepropíjí jen skrze klasické literární prostředky, ale také jaksi zvenčí, z širší krajiny. Ve Světelných básních Staněk II. ohledává vztah světla, stínu, významu - tedy jevů bez zřetelných ohraničení - a dokazuje, že o pevných hranicích nemůže být řeč ani u samotné poezie. Těmito principy se řadí do výrazného a podnětného proudu současné (globální) avantgardní poezie, kladoucí si za cíl proplétat tkanivo literatury s mimoliterárním vnímáním světa a dalšími předměty lidské tvůrčí hledavosti.