Tématem autobiografické knihy je osud autorova staršího bratra, který se ve svých osmnácti letech dobrovolně přihlásil ke zbraním SS a o rok později zemřel po těžkém zranění na východní frontě. Na základě korespondence a záznamů v jeho frontovém deníku se Uwe Timm zamýšlí nad bratrovou motivací. Vnímá přítomnost mrtvého ve vzpomínkách členů rodiny a s touto zkušeností pak zkoumá vyrovnávání se s nacistickou minulostí v poválečné době. Timm se pokouší život svých blízkých zobecnit jako celkem obvyklý příběh mnoha podobných německých rodin. Nehledá pro Němce alibi; naopak zcela jasně říká, že všichni o nacistických zločinech věděli, ale nikdo se na nic neptal, o ničem nemluvil. Tím se příběh výrazně liší od naprosté většiny německých biografických knih pojednávajících o období nacismu. K výjimečnosti díla přispívá i autorův střízlivý a úsporný styl vyprávění, který vnímavého a zvídavého čtenáře zaujme od prvních stránek.