Monografie připomene sté výročí pražských anglických studií, která byla oficiálně ustavena v roce 1912 jmenováním Viléma Mathesiuse, zakladatele Pražského lingvistického kroužku a prvního profesora anglického jazyka a literatury na Univerzitě Karlově. Kromě přehodnocení práce hlavních představitelů (Mathesius, Vančura a další) a posuzování vývoje na literaturu orientovaných pražských studií angličtiny a s ohledem na pražský strukturalismus, se kniha zaměří na metodologické problémy oboru v souvislosti s transformací humanistické a stejně tak moderní filologie, hledání souvislostí mezi dvěma historicky odlišnými interdisciplinárními projekty: humanistickou filologií a strukturalistickou sémiologií. Spolu s Paulem de Man, lze tento odkaz identifikovat jako problém rétoriky - jeho těžko postřehnutelné postavení mezi gramatikou a logikou, strukturou a významem a performativitou a hodnotou jazyka. Přehodnocení tohoto problému se zdá mít zásadní význam pro pochopení dynamiky současné transformace filologie a strukturalistické metodologie, jež jsou diskutovány v závěrečné části. Další zásadní metodologický problém je metodologie literární historie. Ačkoli se představitelům pražských anglických studií podařilo překonat ztuhlost synchronních postupů, jejich zpracování dynamických struktur je stále značně poplatný tradičním pojetí funkce a hodnoty.
Kniha je rozdělena do dvou částí: první se pokouší přehodnotit význam odkazu Mathesiuse (v literární teorii, historii a teorii překladu) a jeho následovníků (především Zdeňka Vančury a Jaroslava Hornáta), druhá zkoumá různé souvislosti a důsledky pražského strukturalismu, od politických aspektů ruských formalistických teorií, přes estetiku groteskní strukturalistické psychoanalýzy a nedávné textové genetiky.