Po smrti Patricie pociťuje Emma, že cesta ze smutku není rovná dlážděná ulička, ale klikatá serpentýna, kde za každou zatáčkou číhají nové obavy. Rozhodne se skončit ve své práci a začne se naplno věnovat tomu, co miluje. Psaní. Je to ale ten správný krok? Při psaní si uvědomí, jak rozdílně lze člověka vnímat, když ho necháme, aby nám vyprávěl část svého života z vlastního pohledu a neaplikujeme na něj své předsudky. Když máme tu čest nahlédnout mu do duše a zjistit, jaké okamžiky ho formovaly, a proč se stal člověkem, jakým se stal. Máme vůbec šanci nestát se kopiemi našich rodičů? Kolik toho už bylo rozhodnuto ještě předtím, než jsme se narodili? Kolik situací můžeme ovlivnit? Nad kolika věcmi v životě máme doopravdy kontrolu?