“Příběh“ z mnichovské pouti začíná hádkou dvou milenců, šoféra Kazimíra a jeho milé Karolíny. Karolíny se ujme krejčí-střihač Schürzinger, ale bez okolků ji po chvíli přenechá svému šéfovi, kterého však ranní mrtvice. Karolína by se mohla vrátit ke svému milenci, kdyby se uraženého šoféra neujala milá jeho kamaráda-zloděje, kterého na pouti zatkla policie. Karolína tedy končí v náruči krejčího. Dnes již klasický text mistra moderní verze t. zv. „lidové hry“ Ödöna von Horvátha má ovšem k banalitě daleko. Má mimořádnou vnitřní sílu a přesvědčivost. Autor nekárá, nemoralizuje. Odsuzuje ale lež a straní pravdě. Hru uvádí mottem: A láska neumírá nikdy. O svých dramatech Horváth říká, že chce „ukázat gigantický boj mezi individuem a společností, ono věčné zápolení, v němž nemůže dojít k míru – leda k letmému okamžiku iluze, že zbraně jsou v klidu“.
